Proč nemůžeme svobodně dýchat aneb proč si (ne)vědomě ničíme své zdraví a ještě k tomu terorizujeme ty, co nás chtějí tzv. nakazit

26.02.2021

Klíčový fundament našeho pevného zdraví, základní privilegium a lidská potřeba, kterou nám dala matka příroda. Bez které se bohužel v životě neobejdeme.

Svobodně dýchat.

Do nedávna to znělo tak jednoduše a samozřejmě.

Ostatně stejně jako se svobodně pohybovat, vyjet si za hranice na dovolenou, setkat se bez omezení s přáteli nebo třeba jenom svobodně podnikat.

Tak jednoduchá a základní práva každého z nás.

Dané naší ústavou a listinou základních svobod a práv. A mnohými dalšími.

Jak rychle jsme na ně zapomněli.

A nechali se většina z nás chytit do všude přítomné vábničky strachu a obav, vyvolávaných různými šiřiteli poplašných zpráv a samozvanými bádalíky, přechytralými epidemiology, virology a dalšími podobnými individui, kterých jsou plné obrazovky.

Samozřejmě za vydatné podpory "někým a něčím" řízenými (a)sociálními médii a TV.

Za do očí bijícímu podlézání našich politických marionet, v čele s bezduchými loutkami a zvláštními individui s psychopatickými sklony, kterým většina z nás říkáme zkráceně politici.

Nechali jsme se dobrovolně lapit do své komfortní zóny konzumismu a našeho falešného Já (ega), které chce mít pořád víc.

Víc a víc peněz, uznání, úspěchů a různých jiných materiálních statků.

Zapomínaje na to hlavní, co nám tato v mnohém oči-otevírající doba, podporovaná nabubřelou "pseudoelitou" národů dala.

A to je náš společný čas, pro nás Všechny.

Čas na rozmyšlení a přehodnocení našich životů, zaměřených na neustálý shon a spěch. Na krysí závod za získáním něčeho, co vlastně na konec zjistíme, že ani nepotřebujeme.

Čas na to být s našimi dětmi, rodiči, prarodiči, sourozenci, kamarády a znovu obnovit to čemu říkali naši předkové rodová linie.

Čas na to uvědomit si, že správně fungující rodina, je rodina s mladou generací postavenou na moudrosti předků a ne na informacích vygoooglovaných popř. získaných na jednom z polopravd šířících médií.

Čas na to se třeba všichni společně projít naší krásnou přírodou a uvědomit si opravdové krásy našeho Bytí. Našeho nesobeckého "Jáství", prosyceného všeobjímající láskou našich bližních a vděčností za to co máme, ať už to v současné době vidíme nebo ne.

V mém minulém životě jsem zlítal celý svět.

Viděl jsem nejvyspělejší země, ale i poslední kouty zemí námi mnohdy opovrhovanými, jakými jsou vzdálené části Číny, území za Uralem, ale i oblasti plné bezdomovců ve vyspělých zemích.

Jakými jsou třeba teď "Rozdělené Státy Americké".

Tehdy jsem si ještě ten dar mého života pořádně neuvědomoval. 

Žil jsem lapený v neuvěřitelné každodenní manipulaci a v určitém stavu (auto) hypnózy, ve které žije většina z nás..

Má zkušenost s probuzením ze snu mi ale otevřela v minulých letech oči. 

Sám jsem se totiž v "mém minulém životě" (před spontánním uzdravením z rakoviny) považoval za určitého "elitáře".

Nadutého svou pýchou - nadčlověka, za které se v této naší době považuje spousta nafoukaných majitelů firem a korporací, ale taky směšných a jejich vystrašeným egem uměle přifouknutých managerů. 

Byl jsem schopný být na lidí velmi tvrdý a neempatický.

Mnohdy bez elementární pokory a vděčnosti, za to co jsem měl.

Neposlouchal jsem hlas svého srdce.

 A nevnímal moudrosti a přísloví našich předků a to např., že "Pýcha předchází pád" a že "Co zasejeme to taky sklidíme".

A to tady na tomto světě nebo až za tou "pomyslnou oponou".

A o tom je právě tato současná doba.

Sobectví a z něj pramenící pýcha nejsou totiž nic jiného než převlečený strach.

Každodenní paralyzující obavy z toho, aby mi někdo nevzal mé nahrabané peníze, nasyslené hmotné statky nebo teplé místečko v práci. 

A hlavně ty zážitky nekonečného poletování po světě (my tomu říkáme služební cesty  a dovolená), ze kterých se většina z nás vrátí zmlácená a mnohdy unavená ještě více než byla před tím.

A když už se nám těchto našich hmotných statků nedostává a my jsme přesvědčeni, že na ně máme právo - začněme hledat viníky.

A protože vlastně nevíme, kdo jsme a co tu v tomto Prostoru, kterému říkáme Život pohledáváme, začněme farizejsky obviňovat druhé. 

A následně je např. terorizovat za to, že třeba nenosí ty směšné hadříky a našemu zdraví škodící kusy látky, kterým jsme se naučili říkat roušky a respirátory.

To protože si neuvědomujeme podstatu toho našeho hlavního privilegia od Boha nebo tomu říkejme každý podle svého přesvědčení jinak. 

A tím je svobodně dýchat.

A pak už jen chyceni v každodenním chvatu strachu a obav, si vlastně ani neuvědomujeme, že tyto (ne)smyslné "ochranné prostředky" nedělají nic jiného, než nám pomalu, ale jistě ničí naše zdraví.

A čím víc si nevěříme (protože nevíme kdo vlastně jsme), tím víc se oddáváme do rukou druhých. 

Říkáme jim lékaři, vědci, politici či ostatní samozvaní mesiáši.

A věříme jim stále víc a sobě stále míň, že nám již nezbývá to hlavní, bez kterého se v našem životě vůbec neobejdeme.

A to je naše Životní síla.

Neuchopitelná a dialektickými materialisty s jejich tzv. vědeckým světonázorem nepopsatelná síla, která je na různým kontinentech nazývána jinak.

 Qi, Chi, Prána či u nás Slovanů to byla vždy Živa.

A bez této "božské jiskry v oku" (poznáte to tak, že je Vám s takovým člověkem v blízkosti příjemně a nabíjí Vás), jsme pořád více bezmocní a s tím nezadržitelně přichází různé nemoci. 

Třeba i ten umně vykonstruovaný a ničím nepodložený tzv. Covid19.

A tyto nemoci nejsou nic jiného, než tzv. (ne)moci našeho těla a Duše, způsobené jenom a jenom absencí této kvantové Energie života.

A samozřejmě námi samotnými. 

A to našim stylem života, prostředím ve kterém žijeme a naší stravou, která je velmi důležitá. 

A to nejenom stravou fyzickou, ale i duchovní.

A tuto duchovní energii bychom právě měli čerpat od našich předků a naší rodové linie. 

Tím, že se budeme všichni vzájemně podporovat, obohacovat našimi zkušenostmi a jeden druhému nesobecky pomáhat. 

Což je bohužel v tzv. době koronavirové těžké.

O to tady totiž vůbec nejde, ba naopak.

Jde tu o to všechno rozvrátit a to hlavně rodinné vztahy a vazby mezi lidmi.

Různými na jejich vlastní ideologii postavenými proklamacemi, do sebe zahleděných spěchalíků a rozumářů, kteří mají patent na rozum a všechno ví. 

A ani si neuvědomují, že vlastně nevědí vůbec nic. 

Důležité je nám totiž vymýt mozek (spíše to, co nám z něj zbylo) a zabarikádovat naše srdce, tak abychom zapomněli na to nejpodstatnější. 

A to je naše intuice.

A taky to, že nejsou "žádní ostatní". 

Jsme jenom my, lidstvo propojené do jednoho nekonečného, nesmrtelného tance života, kterého posláním je se neustále rozvíjet a milovat své bližní. 

Jako sebe samého.

A to je u většiny z nás velký problém.

A protože nemilujeme sami sebe formou nesobecké sebelásky, nemůžeme milovat ani své bližní, blízké rodinné příslušníky, kamarády, spolupracovníky ale třeba i konkurenty.

A tak jsme nejenom lapeni v tom nikdy nekončícím materialistickém bubnu jako ta veverka, která v něm běhá až se umoří.

Ale současně s tím slepě posloucháme i ty "podprahové programy", které nám běží na našich "obrazovkách života", na které se při tom každodenním vysilujícím klusu díváme.

Unaveni hypnózou tohoto konzumistického světa a odloučením od "ostatních", že nám nakonec nezbývá nic jiného než šáhnout po každodenní sklence alkoholu, uklidňujících prášcích nebo různých naše zdraví ohrožujících lécích. 

Nebo třeba i po té neprověřené směsici chemické látky, ke které většina nás vzhlíží jako k jediné záchraně a té říkáme vakcína.

Uvěřili jsme této iluzi (matrixu) materialistického života.

Uvěřili jsme příběhu o viru-neviru, roušce na které stojí svět, social-distancingu, (ne)moci respirátoru a tolik pro mnohé (ne)potřebné vakcíně.

Vzdali jsme se jakémukoliv spojení s tímto skvělým Prostorem, který nám v každé chvíli života poskytuje vše, co potřebujeme. 

Stačí si o to jenom nesobecky požádat a přičinit se.

Odevzdali jsme naši Duši Ďáblu konzumu a chtíči naší vlastní nenasytnosti.

A za to nám přichází varování se zdviženým prstem, říkejme mu třeba ten malý mikroorganismus, který nazýváme Koronavirus.

A je to právě proto, že si myslíme, že jsme všemocní.

Že můžeme beztrestně zabíjet ostatní, sice "větší" (jako ten vir) tvory-zvířata nevědě, že tím právě klesáme na úroveň biologického zvířete. 

Co víc, jsme schopní zabíjet i sami sebe navzájem.

Proto jsme tak bezradní, že nakonec nemůžeme dýchat. 

Nebo více méně nemůžeme "rozdýchat" tuto situaci kolem nás, která nemá být ničím jiným než našim probuzením. 

Dobrá zpráva je, že pořád ještě máme šanci.

Abychom pochopili tu do oči bijící hru s námi Všemi.

A okamžitě sundat roušky, respirátory, obejmout své bližní, sousedy a kamarády. A třeba i konkurenty. A začít volně dýchat.

Pro Ty co to nepochopí, mám jedno staré moudré přísloví - "Tehdy budou dva na poli. Jeden z nich bude vzat a druhý ponechán".

Každý z nás má možnost si vybrat svoji cestu.

Cestu (bez)naděje a (ne)moci na straně jedné anebo cestu víry a uvědomění, která začíná právě naší z prapodstaty světa danou možností svobodně dýchat.

A s tímto přísunem životadárného kyslíku a všechny z nás obklopující duchovní energie, nám to všem dojde.

Přestaneme přežívat a začneme konečně žít.

Každý z nás vždy ve správnou dobu.

Tak tomu bylo, je a vždy bude.


K našemu zdravému a spokojenému životu žádné roušky, respirátory a ani vakcíny nepotřebujeme.