A zase jeden rok za náma!

My lidé si přejeme do nového roku různé věci.

Život bez karambolů.

Finanční jistotu.

Úspěch v práci.

Pevné zdraví.

Smutné na tom je, že většině z nás se až na malé vyjímky nic takového nepodaří. 

Ono je to podobné jako s těmi novoročními přáními, volbami a politiky. Žádné volby nic významného nikdy nevyřeší, stejně tak jako pořád stejný přístup k našemu životu, nepovede k žádné velké změně. 

K žádnému bohatsví, štěstí a k lepšímu zdraví už vůbec ne.

Na to aby se něco v našem životě změnilo, se musíme změnit my sami. Změnit náš přístup k životu a věcem, které se nám dějí.

Začít vnímat věci v jiném kontextu.

Pohlížet na nám nepříjemné události (např. nemoci, finanční ztráty, ...) jako na posly, kteří nás upozorňují, že něco není v našem životě, jak má být.

- Neobviňovat za neúspěchy druhé.

- Podívat se pravdě do očí.

- Nebát se zodpovědnosti.

 -Být srdnatí a odvážní.

A už vůbec nespílat přírodě za různé nemoci, které nemocemi v konečném důsledku ani nejsou.

Pamatujme si Matka příroda chyby nedělá.

Jen my někdy nechápeme její jemné vzkazy, kdy např. nemoci můžeme začít považovat za samočištící a sebeuzdravovací hojivé procesy našemu tělu prospěšné.

A pokud se nám nedaří v práci❔️

Stačí si třeba jen uvědomit, že jsme možná na špatném místě, kde si třeba jen šéf neuvědomuje naše dary, které mu přinášíme. A možná je to také tím, že jsme je v sobě ještě neobjevili, protože jsme je vlastně nikdy nehledali. Nikdo nám to totiž nikdy neřekl.

Nikdo nám totiž neukázal, jak jsme všichni skvělí, každý v něčem jiném a nakonec všichni společně v kouzelném rytmu života.

 - Manžel s manželkou.

 - Bratr se sestrou.

 - Rodiče s dětma.

- Učitel s žákem.

- Lékař s pacientem.

- Šéf se svým kolegou v práci.

Všichni tvoříme nám neviditelnou jednotu, která stojí nadevším.

Vždyť každý z nás dobře ví - jak se nám žije ve vztahu, který je naplněný, s dětmi které jsou šťastné a s kolegy v práci, kteří pro sebe udělají jak by člověk řekl - první poslední.

To co bych chtěl ještě připomenout je, že bychom se měli znovu vrátit sami k sobě.

Opustit nám vnucenou sobeckost, chamtivost a marnotratnost a vrátit se k laskavosti, otevřenosti a společnému sdílení.

Vrátit se k dobrým rodinným, ale i sousedským vztahům. 

Uvědomit si, že rodina a děti jsou nejvíc. Oni totiž ponesou zástavu našeho rodu, naší rodiny a nakonec i naší milované vlasti.

Uvědomit si a v srdci si jen tak zabroukat naši překrásnou českou hymnu a v ní uvnitř srdce vyměnit jedno slovo ... kde vyměnit za zde.

"Zde domov můj, zde domov můj 🎼.".

Naším domovem totiž není žadný umělý slepenec nefunkční evropské unie, ale naše milovaná vlast - Česká republika 🇨🇿.

Naším domovem není partička prospěchářů v práci, kteří myslí jen sami na sebe, ale naše rodina. Doma. S dědou a babičkou, tátou ochranitelem a milující mámou a dětmi, které každý den vykouzlí úsměv na své tváři.

A ten pocit naplnění v práci, kterou by člověk dělal stejně, i kdyby za ni nedostával žádnou odměnu. Třeba jen proto, aby dělam život kolem sebe lepším, přátelštějším a klidnějším.

Z pocitu našeho vnitřního klidu, totiž vychází právě ty tolik hledané atributy života jako je štěstí, radost a nakonec i to tolik zmiňované bohatství a zdraví, za kterým se každý z nás tolik honíme.

Takový nový rok 2026 bych nám všem přál, milí přátelé.

Nám všem lidem dobré vůle.

A otevřeného srdce ...

A jak to bude se mnou?

Ano jsem vděčný pánu Bohu za to, že tu pořád jsem a že mohu dál psát a vydávat knihy o různých příbězích a diagnózách (ne)moci zvané rakovina. O tom, jak se z ní uzdravit a ne jen do nekonečna léčit.

Psát o tom, že nás rakovina v žádném případě nejde zabít. 

A že rakovina doopravdy není žádná svině, jak to (v nepochopení) píše spousta přispěvatelů nejenom na sociálních síťích, ale žije tím (ve velkém omylu) i svoje životy.

Je to cesta transformace (člověka).

Pro každého, kdo je připravený.

Štastný a požehnaný nový rok 2026!

Pavel Vojtek

Autor, nakladatela a Průvodce na cestě za uzdravením z rakoviny