Zažili jste někdy ten zvláštní a nanejvýš intenzivní pocit, kdy odchází z Vašeho života část Vašeho starého Já?

Ten nevtíravý pocit kdy víte, že některé věci už prostě nikdy nebudou tak jak bývaly.

Já jsem osobně tento velmi intenzivní pocit naléhavosti zažil před dvěma týdny.

To když mi přišla SMS od manželky mého skvělého kamaráda.

Když jsem viděl její číslo na svém mobilu, krve by se ve mne nedořezal.

Napsala mi, že můj kamarád už není mezi námi.

Tu chvíli prosycenou všepohlcujícím smutkem si budu pamatovat do konce svého života.

Co mě tak zasáhlo?

Robo sice nebyl můj nejlepší kamarád od dětství, ale byl tím s kým jsem zažil za posledních 20 let v mém podnikání spoustu skvělých chvil.

Na našich jednáních, školeních a společných akcích v několika zemích.

Byl to fajn kamoš, skvělý chlap a férový parťák.

0dpovědný manager velké mezinárodní korporace a milující otec rodiny. 

Znali jsme se téměř 20 let.

Strávili jsme spolu spoustu příjemných chvil.

Znal jsem jeho manželku i dceru.

Obě v současné době pohlcené smutkem z odchodu svého milovaného manžela a táty.

Vystaveny všeobjímajícímu strachu z budoucích chvil, bohužel už bez svého základního opěrného bodu, jakým správný otec rodiny má být.

A proč mě to tak zasáhlo?

Zasáhlo mně to nejenom proto, že mi bude kamarád v tomto prostoru chybět.

Nejvíce však proto, že odešel a přitom jsem přesvědčený, že tu mohl ještě notnou dávku let s námi být.

Užívat si života se svojí milovanou rodinou.

A pracovat trpělivě na svém znovu nalezení svého ztraceného zdraví.

Tak jak jsem na to byl zvyklý v jeho pracovním nasazení.

Odešla mi s ním poslední část mého starého Já, propojená s mým minulým obchodním i životním nastavením.

A důvod proč tu už není?

Určitě si jej většina z Vás domyslí.

Psal jsem o něm na některých svých sociálních sítích, např. na mém Linked In profilu. Prostřednictvím krátké zprávy v prostoru, který je právě prostorem pro podnikatele, managery s cílem sdílení informací a zkušeností ze světa (nejenom) byznysu.

Je to ten důvod, který vyděsí i ty nejotrlejší povahy a na chvíli pozastaví i ty největší byznysem opojené egomaniaky.

A tím důvodem je nemoc, kterou současná alopatická medicína zařazuje do kategorie nevyléčitelná.

RAKOVINA.

Nemoc, která si údajně nevybírá.

Nemoc, kterou považuje většina světa za nevyléčitelnou.

Ona taky nevyléčitelnou v určitém slova doopravdy může být, pokud se používají pouze a výhradně postupy a běžné léky klasické alopatické medicíny.

A ne tolik potřebný celostní přístup - vedoucí k uzdravení těla i duše.

A navíc pravda o té nevyléčitelnosti je jenom do té míry do jaké této informaci věříte.

Já jsem jí v době mé diagnostikované rakoviny věřil "jako ovce" taky.

Tak jak jí věříme všichni, pečlivě "vychováváni" už od našeho dětství.

Spíše tedy neviditelně indoktrinováni paradigmatem naší přetechnizované a vědeckou ideologií naplněné doby.

V době mé diagnózy rakovina se to na mne valilo ze všech stran.

Doktoři, nemocnice, tzn preventivní kontroly, média, ...

Nebyla z toho cesta ven.

Prošel jsem si kompletní cestou alopatické medicíny.

Operace - ta dopadla skvěle za což děkuji celému teamu na ÚVN v Praze. 

Chemoterapie, kterou bych už nikdy znova nepodstoupil.

A pak už jen navrátivší se rakovina, verdikt "zbývají Ti 3 měsíce života", návrh nové operace a nové strašlivé chemoterapie. 

Do té doby jsem byl odevzdaný, ale bojující.

Než jsem pochopil, že všechno je jinak.

Poděkoval jsem klasické medicíně za to co pro mne udělala.

Odmítl jsem na vlastní žádost jak další složitou operaci, tak i drastickou chemoterapii.

Převzal zodpovědnost za mé uzdravení a vzal ji 100% do mých rukou.

Měl jsem nikdy nekončící podporu mé rodiny.

Víru ve své kompletní uzdravení a vytrvalost dosáhnout svého.

Měl jsem, díky Bohu, kolem sebe spoustu skvělých lidí, kteří mě pomohli navést na Moji cestu, za mým kompletním uzdravením.

Všem jsem za to moc vděčný.

A finále mého snažení?

Prošel jsem kompletní 3-měsíční očistou - Detoxem mého těla a duše.

A vše zakončil Spontánním uzdravením z rakoviny.

Cítím se skvěle.

Jím a žiji zdravě.

Vynechal jsem ze své stravy cukr, lepek, průmyslově zpracované a geneticky upravené potraviny. 

Výrazně jsem omezil mléčné výrobky a alkohol, ponechal si jenom moji oblíbenou kávu.

Běhám 100-150 km měsíčně.

Spím průměrně 7-8 hodin denně, někdy více někdy méně, jak mi to prostě vyhovuje.

Nejím žádné léky.

Nebyl jsem více jak 2 roky u lékaře.

A přiznám se dobrovolně, že ani k němu neplánuji jít.

Našel jsem cestu ven.

Pochopil jsem sdělení, které nám tato nemoc rakovina předkládá.

Nám mnohým pořád pečlivě ukryté sdělení, že nás rakovina nejde zabít a ani sprovodit z tohoto světa.

Jde nám svým pro nás mnohdy neviditelných způsobem říct, že to po této cestě životem už dál prostě nepůjde.

Tak jednoduché je její sdělení.

A toto sdělení jsem se snažil předat i mému kamarádovi.

Rozhodl se jinak.

Vybral se klasickou cestu alopatické medicíny.

Operace, chemoterapie, komplikace a trápení.

Porušil jsem svůj slib, že nikomu sám nevolám.

Několikrát jsme spolu mluvili.

Byl to přece můj kamarád.

Vždy mi řekl, že na tom s lékaři makají, že bude vše OK.

Neposlouchal mě.

Jeho poslední zpráva na konci května, přesně 30.5.2020 byla:

"Ahoj Pavle, ..... dost sa to zkomplikovalo, ale bojujem".

Večer 22.7.2020 nás opustil navždy.

Opustil to čemu říkáme náš pozemský život.

Seděl jsem to odpoledne na terase a plakal.

Nemohl jsem to zastavit.

Nemohl jsem mu pomoct.

Určitě se spolu ještě setkáme a vše si vyříkáme.

Věděl jsem, že tu s námi může žít ještě spoustu let.

A co nám tedy tento smutný příběh říká?

Nanejvýš smutný příběh mladého člověka, otce, syna, strýce, kamaráda.

Říká nám nám prostě, že nikdo z nás nemůže zachránit člověka proti jeho vůli. Každý musí chtít. Každý z nás má v této naší inkarnaci svoji cestu. Každý se rozhodne, kterou cestou jít. 

Tento příběh nám rovněž říká, že velmi důležité je prostředí ve kterém člověk s diagnózou rakovina žije. 

Jeho zaměření na materialistický, popř. duchovní život.

A tím nemyslím jenom "různé druhy náboženství".

Toto okolí víceméně určuje směr, kterým se postižený vydá a s velkou měrou určuje i jeho finální destinaci.

Pokračování v tom, čemu říkám "znovuzrozený" život nebo k návratu tam odkud jsme všichni přišli.

Někdo tomu říká smrt.

Já tomu říkám jenom odchod zpátky do prostředí odkud jsem přišel.

I proto se tzv. smrti nebojím.

Můj příběh spontánního uzdravení z rakoviny mi ukázal, že se na rakovinu nemusí umírat. Že existuje cesta ven. Ta cesta není jednoduchá. Je to cesta plná tvrdé práce na sobě, jak v oblasti očisty těla, tak i očisty naší Duše.

Vede ne vždy jednoduchou a nám příjemnou cestou katarze člověka, směřující k radikální změně jeho osobnosti a jeho životního stylu. 

Ne každý si tuto změnu umí představit, ne každý této cestě uvěří. A ne každý na této cestě vytrvá.

Je to cesta, ze které nevede žádná cesta zpět do minulého nastavení. 

Nezoufejme .

Vše se děje vždy ve správný čas a vše je jak má být.

Na tomto světě nejsou žádné náhody.

Aneb jak řekl jeden moudrý člověk :

Člověku se dostává jenom tolik ovoce ze stromu poznání, kam až dosáhne. A to platí pro nás pro všechny - pro mě i pro Vás.  

Celostní, ale i alopatickou medicínu, která bohužel ještě pořád léčí tělo odděleně od naší Duše nevyjímaje.

Bolest v srdci už pominula.

Můj kamarád mi v něm, ale zůstane navždy.

Už díky tomu, že mi s ním odešla poslední část mého starého Já.

Starého egem naplněného a po úspěchu prahnoucímu Já, které už nemohlo dál.

A zhroutilo se v polovině roku 2016 na zem jak domeček s karet.

Jsem vděčný té staré moudré dámě - rakovině, že mi sundala růžové brýle.

Za to, že mi otevřela mé hypnózou materialistického světa zaslepené oči.

Zachránila mi život.

Udělali jsme spolu dohodu.

Já ji splnil a ona taky.

Žiji si zdravý, šťastný a hlavně naplněný život.

S mojí skvělou ženou a dvěmi úžasnými dětmi.

A to je to hlavní ...

A abych nepapoměl...

Díky Robo, Mercy Beaucoup Monsieur!

Za všechno.

Těším se až se spolu znovu setkáme.

Pavel