Mnohokrát jsem už psal o smyslu (mého) života.

Kromě nekonečné cesty za poznáním je to snad to úplně nejdůležitější v mém životě. 

A to je moje rodina.

Být vděčným synem.

Být tím jediným bráchou.

Být vždy vnímavým strejdou.

Být oddaným manželem.

Být milujícím tátou.

Dneska jsem měl znovu tu možnost být opět šťastným tátou.

Moje milovaná dcera totiž ukončila další etapu svého života (základní školu). Uzavřela jednu etapu svého krásného mladí a chystá se na další, která jí brzy začne na jedné ze dvou středních škol kam se hlásila a kde ji přijali.

Rozhodla se úplně sama, srdcem pro tu správnou a já jsem rád, že jsem jí mohl být (nejenom) při tomto důležitém životním rozhodnutí, tím správným průvodcem.

Už několikrát jsem psal, v mých relacích a na mých akcích často vzpomínám, co pro mě mé děti a moje rodina znamenají.

A to, že nám naše děti nepatří a že je s mojí manželkou nevlastníme.

Jak to ve svých nadčasových básních často vzpomínal můj oblíbený básník, malíř a spisovatel - Khalil Gibran.

Naše děti mají své právo se rozhodnout sami.

A taky se pak naučit nést si za svá rozhodnutí plnou odpovědnost. 

To jim pomůže v "budoucnu" se nevymlouvat na druhé a uvědomit si, že si každý z nás tvoříme svůj svět 100% sami. A také, že v životě nejsou žádné chyby, ale jenom životní lekce.

A je jedno jestli se to týká odpovědnosti za výběr školy anebo třeba nového fotbalového klubu, v případě mého skvělého synka.

Nikdy jsem nebyl v životě šťastnější, milí Přátelé.

Nikdy jsem si neprožíval tolik klidu, pokoje a lásky v mém životě jako si užívám teď.

A za to vděčím právě mé skvělé manželce a mým milovaným dětem.

Mým největším životním učitelům.

Mnohdy pláču štěstím.

Tak jako při naší dnešní společné akci, při příležitosti ukončení základního studia mé milované dcerky.

Tohle se mi v mém minulém (podnikatelském) na ego a dosahování úspěchů zaměřeném životě často nestávalo.

Chvála Bohu, že jsem se toho všeho dožil.

Jsem rád, že žiju.

Jsem rad, že dýchám.

Jsem rád, že roním slzy.

Jsem rád, že jsem.

Jsem rád.

Jsem.

A to mi stačí.

Děkuji.

Pavel s rodinou