Myslím, že mi bude asi hodně lidí oponovat.

I já bych sám sobě (v mém minulém životě v současném těle) asi oponoval. 

Vždyť se tak nějak v západním světě zaužívalo, že se koupit dá každý.

Každého si přece můžeme koupit třeba povýšením v práci.

A hlavně penězi.

Jako tu lehkou děvu, však víte kde.

Všichni přece potřebujeme prachy.

Na živobytí.
Na hypotéku.
Na dovolenou.
Na auto.
Na značkové tretky.
Na všechno.

Koupit a prodat se dá přece všechno.

Za peníze v Praze dům se říká.

Jako v těch pohádkách, které máme s dětmi tolik rádi, kdy se objeví čert a láká dobrodince na ledacos, hlavně to může být hned.

Jenom se podepsat krví.

Rychlá půjčka.
Skvělá hypotéka.
Úžasná dovolená.

... a zaplaťte klidně později.

A lidi ženoucí se za hmotnými statky si ani neuvědomují, že jsou schopni prodat sami sebe za pár bezcenných bankocetlí.

Vymění svoji čistou energii za něco co většinou ani nepotřebují.

A pak už jen platí jak mourovatí.

Třeba 30.let a ani neví, že jsou ve vězení, ze kterého není na dlouhou dobu úniku.

Vláčeni "okolnostmi života" sebe i své kamarády, mnohdy bez mrknutí oka prodají za pár zlaťáků a falešnou slávu, jako švec Číč (L.Mrkvička) svého souseda Karafiátka (J.Kemr) v té známé pohádce "Jak se ševcem šili čerti".

Naštěstí všichni se nedají koupit.

Někteří z nás nejsou na prodej.

A odměnou je nám pak klidný život v rodinném kruhu svých blízkých a s prací, kterou máme rádi a která je našim posláním, kdy se sami sobě můžeme každý večer podívat do očí.

Můžu Vám říct, že ten pohled v době, kdy se dá koupit skoro každý, je za všechny peníze tohoto světa.

Někdo by třeba řekl, k nezaplacení.

Pavel Vojtek  Holistic Cancer Survivor