Na dovolenou bychom se vlastně všichni měli těšit, užít si čas se svou rodinou, kdy se budeme společně cítit skvěle. 

Ne vždy a ne u nás všech je to mu vždycky tak.

Zní to jako protimluv, ale ruku na srdce.

Spousta z nás má z rodinné dovolené panickou hrůzu. 

Už to balení , nekonečné přípravy , ty peníze co to stálo a pak ta cesta. 

No nedej bože letadlem, co kdyby tak spadlo a ty přecpané dálnice , no prostě hrůza .

Pak dorazíme na místo , kde je vše jinak ( samozřejmě hůř ) , než jsme si představovali . 

Dovolenou pak nějak proskáčeme, pokud možno s dalšími pěti rodinami, aby se děti spolu vyhráli a my rodiče měli více času si "dovolenou užít".

Většinou se sklenkou alkoholu v ruce nebo pokud patříme do skupiny "aktivních" lidí, týráním svého těla, s vědomím deficitu pohybu z našeho každodenního života.

Zdálo by se, že bychom se měli vrátit z dovolené odpočinutí, plní sil a elánu do dalších pracovních úkolů, prosyceným honem za úspěchy a novými výdobytky naší doby. 

A ejhle ono to tak vždy není.

Opak je ale mnohdy pravdou ...

Na dovolené máme totiž v naší mysli (hlavě) mnohdy ještě větší mentální hluk než máme standartně v našem pracovním procesu. 

Přemíláme co jsme to že udělali v minulém období, jaké by to bylo kdybychom neudělali to co jsme udělali a tak nám v hlavě fičí jedna myšlenka za druhou, až nám z toho otéká mozek (což je vlastně naše bolení hlavy).

My s rodinou to máme již dlouhá léta jinak.

Společně s mojí ženou a dětmi se těšíme doopravdy "jako malé děti", až konečně vyrazíme na naši milovanou dovolenou a je jedno kam, jestli na naši oblíbenou Floridu nebo i někam jinam.

Třeba do našich krásných českých hor. 

Jezdíme a lítáme společně s našimi dětmi již 10 let, hned co se nám děti narodili, vždy spolu a nepamatuji si, že bychom někdy byli více jak 3 dny na dovolené společně s někým jiným. 

Prostě nás být spolu a užívat si společných chvilek baví. 

V posledním období , pro mne dostali naše společné dovolené ještě jiný rozměr.

Po mém "uvědoměmí si sám sebe", toho kdo jsem.

Co chci v mém životě dělat a co mám vlastně na této planetě za úkol, si velmi intenzivně uvědomuji, že naše rodina a naše okolí tvoříme mnohem silnější a pospolitější celek, jako jsem to cítil v mém minulém nastavení. 

Víc než před tím, si všichni vycházíme vstříc, nediktujeme jeden druhému co by měl druhý (nebo všichni) dělat.

Užíváme si intenzivnější dimenzi našeho společného života a to prosté a ničím nerušené "bytí ".  

Někdo by řekl (nic)nedělání, protože si jen někdo prostě neumí představit jenom tak být a těšit se ve své blízkosti z přítomnosti milovaných lidí, o to víc pokud jsou to členové rodiny.

Užívat si každodenní, nikým a ničím nerušené bytí ... tady a teď , v tomto přítomném okamžiku. 

Někdy stačí i třeba nemluvit a užívat si jenom přítomnost toho druhého člověka a ono to vlastně pro intenzivní vnitřní pocit štěstí stačí.

Myslím si, že to doopravdy jde i jinak ...

Není potřeba se "ubavit k smrti", ani být každý jeden den někde jinde.

Na jiné místě, nějaké zajímavé "atrakci", aby nám třeba něco někde neuniklo. 

Není potřeba utíkat od přítomnosti svých blízkých, ze svého (mnohdy) neutěšeného života, prostřednictvím sklenky alkoholu, jiných "uklidňujících " prostředků nebo jiných závislostí.

Naučili jsme se s mojí úžasnou rodinou prostě jenom být , být spolu a užívat si přítomnosti milovaného člověka ...

A to dle mne úplně stačí ....